Sklo

Ateliér, kde se nápady doslova taví, kde vládne preciznost a vybroušený styl. To všechno teď nechává vzniknout novým uměleckým dílům na téma voda. Jejich autoři se inspirovali přírodou, vzpomínkami na dětství a skutečností, že voda je pro člověka synonymem života.


Vystavující studenti: Lívia Jančíková, Jiří Jedlička, Tomáš Krejčí, Pavla Sedláková

Voda je pro lidský organismus nezbytná, málo kdo ví, že je to podobné i u zpracování skla. Voda se využívá k nutnému ochlazování nástrojů u výroby skleněných materiálů, produktů apod. Je to od hutního zpracování až po jeho mechanické opracování, jako je broušení, rytí, řez vodním paprskem, leštění apod. Pokud bychom se s projekty zaměřili pouze na to, co je nejdůležitější, a to je nedostatek vody, její vysoká spotřeba apod. Nemohli bychom vůbec nic vytvořit. I u recyklace, bychom měli značnou spotřebu vody na ochlazování strojů při styku se sklem.

Studenti se tedy rozhodli pracovat s tématem voda pro všechny tak, aby akcentovali všechny aspekty, které toto téma provázejí.

Příkladem může být práce Tomáše Krejčího „Rýny“. Jedná se o interaktivní instalaci, která reflektuje domácí systémy na zachycování dešťové vody. Krejčí přejal formu skutečných okapů, které převedl do materiálově křehkých efemerních koryt na vodu, která cirkuluje systémem. Přítomnost skutečné tekutiny upozorňuje na vytrácející se vodu v jejím přirozeném prostředí.

Podobně je to u Lívie Jančíkové, která ve své práci zpracovává téma momentu protékání vody v našich dlaních. Tento intimní a vizuálně jednoduchý princip proudící energie přírodního živlu skrze naše tělo, tvaruje do jednoduché figurativní kompozice. Snímání svých vlastních odlitků rukou, vytváří velice citlivý, avšak vizuálně silný výraz momentu nabírání vody do dlaní. Důležitým aspektem celé práce je její samotná technologická realizace. Sejmutí odlitků z lidského těla – negativu a jeho následné převedení do pozitivu muselo projít náročnou selekcí, která byla podřízena kvalitě a žáruvzdornosti. Samotné dlaně, byly totiž naplněny skleněnými střepy, které se následně zahřály na 850 stupňů. Tím vznikla homogenní viskózní hmota, která protékala skrze dlaně.

Dalšími pracemi jsou Jezero a Design láhve na vodu od Jiřího Jedličky a Pavly Sedlákové. Oba studenti různými přístupy zpracovávají stejné téma a tím je voda v krajině a její unikátnost. Jedlička vytvořil ekologicky angažovaný objekt, v podobě vysychajícího horského jezera, který nastavuje společnosti zrcadlo a to doslovně. Divák objekt pozoruje, obchází a vidí v něm sám sebe. Zrcadlové sklo, se jako tekutina rozlévá do prostoru a vytváří ohraničený tvar na jehož vrcholu stojí torzo skalních útvarů. „Tyto hory jsem na třpytivé jezero umístil tak, aby, levitovaly nad hladinou“ a tím se posílila jejich reflexe v louži.“ Na první pohled líbivý objekt upozorňuje na kritický stav přírodních zdrojů v krajině.

Pavla Sedláková se snažila zaměřit na uchovávání vody v co nejlepším obalu a tím je sklo. To neuvolňuje na rozdíl od plastových láhví karcinogenní látky. Skleněná láhev má stylizovaný tvar kapky vody, protože kapka vody je to nejcennější co máme. Na jejím dně je vytvořený malý svět závislý na vodě a tím jsou lesy a rostliny. Jemnou šperkařskou technikou Sedláková sestavuje mikrosvět podobný animovanému filmu. Tím vznikla personifikovaná láhev s malým příběhem, který má vytvořit mezi spotřebitelem a produktem osobní vztah.